Mnoho z nás strávilo na dětských hřištích velkou část dětství. K jeho typickým vybavením pak patřily kromě houpaček a kolotoče také prolézačky. Nejčastěji byly vytvořeny z kovových trubek a měly nejrůznější tvary. Dnes už je však prakticky nenajdeme, neboť bylo jejich stavění a použití omezeno z důvodu dětské bezpečnosti.
Je však jasné, že vyvstává otázka, zda byl tento problém skutečně tak velký, nebo zda šlo o nafouklou bublinu. Koneckonců, děti jsou děti, a je pro ně přirozené lézt například po stromech nebo právě po prolézačkách. O tom ostatně svědčí i to, že byly jednou z nejoblíbenějších atrakcí a prakticky neustále v obležení dětí. Není tedy pochyb o tom, že je lezení po nich bavilo. Ovšem za jakou cenu?
Když se zamyslíme, možná si uvědomíme, že snad neexistuje nikdo, kdo by neznal někoho, kdo se na prolézačce nezranil. Jistě, většinou se jednalo pouze o odřená kolena po pádu, případně bouli, docházelo však i k vážnějším úrazům. Například pád hlavou na jednu z kovových tyčí, případně na kámen ležící na zemi, mohl mít i tragické následky. Zlomeniny pak nebyly výjimkou.
Jistě, mohli bychom říci, děti jsou děti, a drobné úrazy k dětství patří. Navíc prolézačky značně zlepšují koordinaci očí a rukou a mají velmi dobrý vliv na rozvoj motorických dovedností. Je však otázkou, zda cena, kterou za tyto dovednosti některé děti zaplatí, není náhodou příliš vysoká.
Je jasné, že chceme, aby naše děti byly v bezpečí. Vidět svého potomka zraněného patří pro rodiče k tomu nejhoršímu. A chtějí, aby za to by někdo potrestán. Vina pak často padala na hlavu majitele či provozovatele hřiště, například proto, že údajně neudržoval vybavení v dostatečně dobrém stavu. To pak následně vedlo ke změnám, které vidíme dnes.
Zda jsou dobré či nikoliv je na posouzení každého z nás. Je však nutné si uvědomit, že vážné úrazy se stávaly, bez ohledu na to, jak moc tomu nechceme věřit. A je jasné, že rodiče chtějí své děti chránit, jak je to jen možné.